Pohádka o Odvaze a Zlatém městě Reality

Jednou mě napadlo, že bych se chtěla podívat za závoj iluzí na skutečnou realitu. 

V tu chvíli se přede mnou objevil šedivý závěs, tenký jako pavučina a lehce se pohybující v závanech vzduchu. Vztáhla jsem ruku a jedním pohybem ho roztrhla. Za ním se objevil další, a další...Chvíli jsem tak postupovala, až jsem roztrhla poslední a přede mnou byl temný prostor.

"Proč je tu tma?" zeptala jsem se.

"Protože sis nerozsvítila," odpověděl Hlas.

Tak jsem rozsvítila a spatřila divokou, zelenou krajinu, táhnoucí se přede mnou do kopce až k obzoru. Vypadala chaoticky a nebezpečně. 

V úleku jsem couvla zpět.

Několik dní jsem o tom přemýšlela a během toho mi začal obraz, který jsem viděla, vystupovat v mysli zřetelněji a zřetelněji. Uvědomila jsem si, že tam bylo něco jako starověké ruiny budov mezi popadanými kmeny stromů, vše porostlé mechem a popínavými rostlinami a osázené květy. Vlastně to bylo velmi krásné. Také jsem si uvědomila, z čeho jsem dostala strach. Už jsem jednou zažila cestu takovým starým, neudržovaným lesem. Šlápnete na šťavnatou zelenou plochu v domnění, že šlapete na zem, a náhle se pod vámi prolomí tenká vrstva rostlin a vy zapadnete do díry, mnohdy i metr hluboké.

Měla jsem strach vstoupit do té krajiny, abych si nějak neublížila. A zároveň mě lákalo ji prozkoumat.

A tehdy mi přišlo líto, že jsem neměla odvahu jít dál.

"Kde je moje odvaha?" zeptala jsem se.

Jakmile jsem tuto otázku položila, objevila se přede mnou.

Vypadala jako víla v lehkých, pavučinových závojích. Točila se dokola jako v tanci a rytmicky se vždy zvedala, ale než se úplně napřímila, znovu klesala zpět k zemi.

"Za to můžu já," napadlo mě, "to já svou odvahu neustále srážím k zemi."

A přišlo mi líto, jak s ní zacházím.

Přistoupila jsem k ní a řekla jí:

"Omlouvám se. Nevěděla jsem, co ti způsobuji. Od této chvíle chci jít s tebou. Chci, abys byla stále po mém boku."

Tančící postava se napřímila a jedním pružným pohybem se odrazila k dlouhému, plavnému skoku. Sotva se lehce dotkla země, odrazila se znovu a vzápětí stála po mém boku.

"Ty máš sedmimílové boty!" řekla jsem překvapeně.

"Samozřejmě," řekla s úsměvem Odvaha a vzala mě za ruku, "a když půjdeš se mnou, budeš je mít také."

Znovu se odrazila, vznesla se a já s ní.

"Kam jdeme?" zeptala jsem se.

"Chtěla jsi přece vidět realitu za závojem iluzí," odpověděla Odvaha.

Před námi se objevila zelená krajina, přesně taková, jak jsem si ji pamatovala - překrásná a zrádná.

"Co je to za místo?" zeptala jsem se.

"To je minulost," řekla Odvaha, "složená ze všeho, co kdy na Zemi bylo. Skrývají se v ní všechny staré přírodní formy i pozůstatky pradávných civilizací. Bylo od tebe moudré, že jsi tam nevstoupila sama. Nezapadla bys jen do nějaké dutiny u kmene stromu. Propadla by ses mnohem níže, až do Bludiště. A Bludiště je zrádné. Mnoho hledačů reality, kteří do něj vstoupili, v něm strávilo zbytek svého života."

"Protože nenalezli cestu ven?"

"Protože ji nechtěli nalézt. Bludiště skrývá podivuhodné věci. Jsou v něm ukryty všechny formy života, které kdy na Zemi byly, skrývá poklady i moudrost všech dávných civilizací, nacházejí se v něm překrásná místa, která uspokojí všechny tvé smysly. A člověk lehce zapomene na hledání reality. Ale ty se nemusíš bát. Jsi tu se mnou, já jsem tvůj průvodce a dokážu tě bezpečně přenést přes tuto překážku."

Vznesla se se mnou a jedním skokem jsme se ocitly na vrcholku kopce. Doleva i doprava se v lehkém oblouku stáčel mohutný val Bludiště a mizel v nedohlednu. Před námi se otevřel výhled na nekonečné údolí, v němž zlatě zářilo obrovské město.

"To je Zlaté město Reality," řekla Odvaha a přenesla nás do něj.

Ocitly jsme se na místě, které lze nejlépe popsat jako ulici. Po obou stranách byly budovy roztodivných tvarů, připomínající spíš rostliny, než domy, protože byly všechny oblé - nebylo tam nic hranatého. Některé byly nízké a baculaté, jiné štíhlé a vysoké a jiné zase připomínaly polorozvité květy. Mezi tím vším se táhlo něco jako potrubí a jako šlahouny lián obtáčelo budovy a křižovalo ulici různými směry. Všechno, včetně země, na které jsme stály, bylo ze zvláštního, lesklého, hladkého a průsvitného materiálu se zlatavým nádechem.

"To je překrásné," řekla jsem, "ale jak to, že tu není ani živáčka?"

"Všechno, co vidíš, je živé," odpověděla s úsměvem Odvaha.

Zadívala jsem se pozorněji.

Malá, baculatá budova vedle nás se během chvíle, co jsme zde stály, začala pomalu rozvíjet v květ. A ta vysoká za ní, co původně vypadala jako tovární komín, se náhle zcela zřetelně začala stáčet do spirály. Pak jsem zaznamenala pohyb v jednom z těch "potrubí" nedaleko nás. Popošla jsem k němu. Uvnitř něj jakoby proudilo světlo a neslo sebou malé zlaté oválky. Na chvíli mě napadlo, že to vypadá jako průsvitná žíla, kde v krevní plazmě plavou červené krvinky. Přiložila jsem dlaň na stěnu žíly. Byla hladká, pružná a příjemně teplá. Zároveň jsem pocítila slabé rytmické pulsování, jako kdyby tepalo tisíc srdcí. A pak jsem uslyšela ten hlas. Něco mezi šuměním větru a bubláním potůčku.

"Oni spolu mluví!" uvědomila jsem si ohromeně.

Jakmile jsem to jednou zaslechla, už se to nedalo neslyšet. Celým městem se ozývalo veselé a přátelské brebentění - nepřetržitá komunikace mezi všemi částmi města, od těch největších po nejmenší.

Jedna z okolo plovoucích zlatých krvinek se na chvíli zastavila u mé dlaně. Se zájmem si mě prohlédla, přívětivě mě pozdravila a odplula.

Rozhlédla jsem se po městě novýma očima. Už to nebylo jen město. Byl to živý organismus, skládající se z mnoha živých organismů a ti zas z dalších. A všude panoval čilý ruch a shon a zároveň dokonalý řád.

"Tohle je tedy realita," obrátila jsem se k Odvaze, "je to život a pohyb!"

"Velmi správně," řekla pochvalně Odvaha.

"Když jsme sem letěly, viděla jsem z výšky nějaké velké vodotrysky. Co je to?" zeptala jsem se.

"To jsou Fontány Harmonie," odpověděla Odvaha, vzala mě za ruku a jedním skokem jsme byly na obrovském kruhovém náměstí. Uprostřed tryskala přímo ze země do výše nejmíň deseti metrů fontána ani ne tak vody, jako spíš křišťálově čistého, tekutého světla.

"Fontány Harmonie jsou čtyři - Hojnosti, Zdraví a mládí, Tvořivosti a Lásky. Jejich vody udržují život Reality v dokonalé rovnováze."

"Jak je rozeznám? Z výšky se mi zdály všechny stejné."

"Podívej se pozorněji," řekla Odvaha.

Zadívala jsem se na majestátní vějíř fontány a po chvíli jsem si všimla, že se nad jejími vodami lehce třpytí slabý růžový opar.

"To je Fontána Lásky," prohlásila jsem.

Uhodla jsi," usmála se Odvaha, "teď se půjdeme podívat na další."

Fontána Hojnosti rozstřikovala ve svých vodách droboučké zlatavé kapičky a Fontána Tvořivosti zase sršela zlatě oranžovými jiskřičkami.

Nakonec jsme přišly k Fontáně Zdraví a mládí. V jejích vodách vířily milióny duhových bublinek. Natáhla jsem ruku a nechala na ni dopadnout pár kapek. Duhové bublinky se chvíli na mé ruce vrtěly, pak se rozběhly na všechny strany a jemně se mi vsákly do kůže. Bylo to nepopsatelně příjemné.

"Ony jsou živé!" obrátila jsem se ohromeně na Odvahu.

"Samozřejmě," řekla shovívavě Odvaha, "přece jsem ti říkala, že všechno v tomto městě je živé."

"A odkud ty fontány pramení?"

"Podívej se sama," vybídla mě Odvaha.

Šla jsem k mohutnému sloupu vody, který tryskal ze země. V průhledné dlažbě bylo vidět, jak míří stále dolů, až se ztrácí v hlubinách. Ale zvláštní bylo, že čím hlouběji pramen byl, tím byl jasnější. Zdálo se, že jen velká hloubka a materiál dlažby trochu překrývají oslnivý jas jeho zdroje.

"Fontány Harmonie nepramení ve světě Reality," ozval se vedle mně hlas Odvahy, "Fontány pramení v dalším světě - ve světě Zdroje. Svět Zdroje je realitou pro svět Reality a svět Reality je iluzí, vytvořenou Zdrojem."

"Můžeš mě vzít do světa Zdroje?"

"Na to já sama nestačím," posmutněla Odvaha, "na cestu do světa Zdroje musíš mít ještě dalšího průvodce."

"Jakého?"

"Na to musíš přijít sama. Až bude čas a budeš připravená, najdeš ho."

Rozhlédla jsem se po překrásném městě kolem sebe. Kouzelný pohled dokreslovaly milióny duhových bublinek, padajících všude kolem nás.

"Proč žijeme ve světě iluzí, když svět reality je tak nádherný?" zeptala jsem se.

"Vytvoření světa iluzí je smyslem života Reality," odpověděla moudře Odvaha, "k čemu by byla všechna její práce, kdyby nebylo člověka, který dokáže ocenit krásu a dokonalost jejího díla?"

Vzpomněla jsem si na náš svět - zurčící potoky, rozkvetlé louky, tiché šumění lesů a majestátnost hor a moří. Na duhu, vznášející se nad tříští padajících vod.

"Máš pravdu," řekla jsem Odvaze, "Realita tvoří krásné a dokonalé dílo a já jsem šťastná, že mohu žít ve světě, který vytvořila. Ale řekni mi ještě - budu se sem moci někdy vrátit?"

"Teď, když už jsi tu byla, sem můžeš přijít, kdykoliv budeš chtít," odpověděla s úsměvem Odvaha. 

Eva Grebenarová   777 313 467    black.in@seznam.cz   Praha